Úvod
Kontakt
Produkce

Milovat k smrti

Příběh o velké Edith Piaf
Autor Táňa Nálepková
Texty Jiří Dědeček
Režie Jakub Maceček
Osoby a obsazení Světlana Nálepková

Martin Sochor
Juraj Bernáth
alt. Lumír Olšovský - Petr Pěknic
Živě doprovází Blue Angel Memory Band Jiřího Toufara
Premiéra 25. 5. 2003
Délka 1 hodina 55 minut vč. přestávky
Autorská práva
 k představení Aura – Pont s.r.o.

Galerie
[ 1 2 3 4 5 6 7 ]
Přílohy
[ Fotografie, Plakát ]

Edith Piaf byla velkou pěveckou osobností 20. století. Stala se symbolem vrcholné éry francouzského šansonu, stala se symbolem zlatého věku Paříže. Měla úžasný dar jedinečného hlasu, schopnost sugestivně vyprávět v písních o jasech i stínech života, zejména však o všech odstínech lásky. Edith Piaf měla štěstí na skladatele a textaře a její písně jsou dodnes neopakovatelným zážitkem.

Podle knihy její sestry Simone Berteautové vznikl strhující příběh sledující životní cestu Edith Piaf, velké zpěvačky, která byla vždy a za všech okolností pevně rozhodnuta žít naplno, zpívat naplno, milovat naplno... až k samotné smrti.


Kde se v tom vrabčáčkovi vzal takový hlas?

A myslím, že nejsem jediná, kdo si v duchu pomyslel: kde se v tom vrabčáčkovi vzal takový hlas? Protože paní Světlana byla opravdový vrabčák – piaf, který si se slavnou Piaf z první poloviny minulého století ani v nejmenším nezadal. V jednom výstupu zazněla myšlenka, že člověk dokáže vyzpívat jen to, co ho těší, co ho pálí, co miluje. Ačkoli vím, že herec se vždy ztotožní s postavou, kterou hraje, paní Nálepková nehrála. Žila na jevišti životem Edith Piaf, zpívala s Edith Piaf na pařížských dvorcích a ulicích v době chudoby i na velkých hudebních scénách v době největší slávy. S Edith Piaf stoupala vzhůru i padala na dno a milovala až k předčasné smrti. A každým gestem, každým skvěle zazpívaným šansonem v českém překladu Jiřího Dědečka překvapovala svým fantasticky sytým, tmavě sametovým altem, tolik podobným hlasu Edith Piaf. Natož tím, že polovinu představení v dusném letním večeru odzpívala bez mikroportu. Moc málo zpěvaček by tak náročný muzikál, takovou kládu, v níž „nesleze z jeviště“, zvládlo stejně bravurně a bez podpory techniky. Dlužno dodat, že Světlaně Nálepkové s tím vydatně pomáhalo kvarteto Blue Angel Memory Band pod vedením Jiřího Toufara a v činoherních i hudebních pasážích oba herečtí partneři Martin Sochor a Juraj Bernáth. Nic nelze vytknout ani jednoduché scénické výpravě a skvělé režii Jakuba Macečka.
[ více / méně ]

„Ne, nelituj, ne ničeho nelituj“

Toto zpívá Světlana Nálepková na závěr představení o velkém utrpení, lásce, vzletu i pádech vrabčáka z pařížského předměstí. Tato slova se skutečně stávají mottem života Edith Piaf, která dokázala žít naplno a jen tady a teď. Život nacpaný k prasknutí špínou ulice, nemocemi, alkoholem, prostitucí, drogami, delirii, autonehodami, pokusy o sebevraždu, se jako smrtící smyčka omotával kolem zvonivého hrdla zpěvačky. Vždy, když klesala ke dnu, hořkost ji dusila, udál se zázrak, protkaný střípečky lásky. Dokázala se zvednout, jít dál. …Na prostoru jeviště se musí se svým životem porvat E. Piaf v podání Světlany Nálepkové. ...Nálepková ztvárnila Edith jako ženu, která oslňuje a upoutává nikoli erotickým nábojem nebo nedosažitelnou krásou, ale všedností a opravdovostí. Třešničku na dortu přidala v podobě slavných evergreenů. V životní pouti slavné šansoniérky se míjeli osudoví muži. Ať už ji vysávali a parazitovali na ní, byli jí pevnou oporou a vedli kupředu, nebo ji pouze a prostě milovali. Propletenec těchto figur i figurek museli zvládat v časově vypjatých sekvencích Martin Sochor a Lumír Olšovský. Nejen výměna kostýmů, ale i mentální a gestické změny je dokázaly odlišit. Jako ve filmu, v přesných střizích, se mihl otec Luis, který ji nutil k akrobatickým číslům jako cvičenou opičku a výdělek okamžitě zkonfiskoval pro své potřeby. Následovala veselá a rozverná partička sexuchtivých námořníků, pak učitel i psycholog zároveň R. Asso, hned zase žák Y. Montand, velká láska M. Cerdan nebo oddaný poskok Ch. Aznavour. A jejich plejáda pokračuje. Dvojice herců působila pokaždé jinak, jednou drsně drze, poklesle, jindy naivně, hloupě, poníženě nebo okázale, dle postavy již zrovna ztvárňovali. Všudypřítomný byl lehce kořeněný vtip, který se vznášel i nad tragickými sděleními. Za potlesk stály scénky, kdy se opisně, nebo spíše obrazně naznačovaly zlomové okamžiky: autonehoda, letecké neštěstí, boxerské utkání... Režisér Jakub Macešek stál před těžkým úkolem. Na skromném jevišti skloubit a zhmotnit velkolepý, ale kontroverzní životopis tak, aby byl srozumitelný, zábavný, tepající, inspirující. Bez popisných črt se neobešel, ale nebylo jich zase moc. Vstříc mu vyšla celá pohybově vybavená trojice, která dokázala téměř kabaretní čísla podat s citem a vkusem. A pokud by přece jen představivost diváka trošínku pokulhávala, vše jistila syrově znějícím, zastřeným hlasem Světlana Nálepková. Herecko-pěvecké výkony rámuje živá hudba Blue Angel Memory Band vedená Jiřím Toufarem. I ta se dokázala na malé ploše směstnat zcela organicky a přirozeně.

[ více / méně ]

Ohlasy

...Moc děkujeme za představení Milovat k smrti. Je to krásné představení, paní Světlana v něm září a svým výkonem osvítila i naše diváky, kteří po skončení představení slovy chvály nešetřili...

...Divákům se malý muzikál o velké Edith velmi líbil, ocenili ho potleskem vestoje...

...Naopak jsem se pro jistotu připravil na možnost, že předvést život nejslavnější šansoniérky všech dob i s přednesem 15 písniček z jejího repertoáru může být pro Světlanu Nálepkovou až příliš obtížný úkol. Tím spíš, že tyto slavné písně zná člověk vesměs důvěrně nejen v podání samotné Edith Piaf, ale i v neméně skvělém přednesu Hany Hegerové, takže laťka je předem nasazena opravdu hodně vysoko.... a posléze se objevila i Světlana Nálepková, která coby ještě dívenka zazpívala první písničku. K mému příjemnému překvapení docela dobře, dokonce s hezky položeným a zabarveným hlasem. Tento zvládnutý hudební projev vydržel hlavní představitelce po celou dobu představení, a to i s lehce vzestupnou gradací, a totéž se dá říci o s přehledem zvládnutém herectví všech tří aktérů na scéně, které bylo svižné, spíše v lehké, někdy i silnější, komediální poloze, ovšem přehrávané jen tak akorát, inteligentně, takže nebyla překročena ona pomyslná tenká hranice, kdy se ze zábavných gagů stává trapná fraška. Celé představení se tak s jednou přestávkou odehrálo ve vyváženém sledu chytlavých a vcelku povedeně interpretovaných šansonů přebásněných Jiřím Dědečkem, prokládaných chronologicky klíčovými momenty ze života slavné zpěvačky. Scéna byla jednoduchá a nenáročná, měnily se v podstatě jen převleky a rekvizity všech tří postav, představení bez zjevného zádrhele běželo v lehkém, dobře zvládnutém tempu, mělo příjemný spád. Publikum na závěr odměnilo Světlanu Nálepkovou i ostatní účinkující potleskem dokonce ve stoje.Pokud se chce jít někdo do divadla především bavit a odpočinout si od běžných každodenních starostí, můžu mu tuto inscenaci – recitál s naprosto klidným svědomím doporučit.

 

[ více / méně ]