Herecké proměny Elišky Balzerové
Elišku Balzerovou mají diváci momentálně zaškatulkovanou jako doktorku Alžbětu Čeňkovou z nejsledovanějšího televizního seriálu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, ale ona je především výborná divadelní herečka.
V poslední době to dokazuje hned ve dvou nových inscenacích - v Divadle na Fidlovačce v Podivné paní S. a ve Viole v monodramatu Můj báječný rozvod, kde hraje sama dokonce sedmnáct postav. Hru současné irské dramatičky Geraldiny Aronové nastudovala Balzerová s režisérkou Janou Kališovou, s níž vytvořila už postavu Marie Callasové ve hře Mistrovská lekce, která má za sebou ve Viole už téměř 150 úspěšných repríz. Ve hře Můj báječný rozvod vypráví herečka příběh hrdinky středního věku, jež se musí vyrovnat s mnoha trapnými, směšnými i tragikomickými situacemi ženy opuštěné manželem. „Hra Můj báječný rozvod je fikce, jakákoli podobnost se skutečnou osobou, živou či mrtvou, je čistě náhodná" - autorčina poťouchlá věta vložená do záhlaví programuje přesně mířenou střelou do publika. Úspěch této hry na jevištích dvanácti zemí světa spočívá totiž právě v tom, že se s ní identifikují všechny ženy v publiku, protože s velkým humorným nadhledem i laskavým pochopením kreslí zmatky a strasti bolavého životního období. Žena, která ztratila sebejistotu a připadá si trapná, stará a zranitelná, si klopýtavě a s mnoha přehmaty hledá nový smysl života.
Elišce Balzerové sedí tato ženská komedie jako ušitá. Nejenže se do ní vrhá s obrovským hereckým nasazením, nejenže dokáže bleskově střídat nálady a situace, střihem se přenášet z jedné postavy do druhé, ale má ještě cosi víc. Dokáže v komorním šálku Violy vyvolat intenzívně fluidum sympatie ke ztvárňované postavě, dokáže ji poskládat z jednotlivých, často letmě, ale přesně naskicovaných tahů a neztratit přitom nit, dokáže diváky manipuloval na hraně lehkého bulvárního sentimentu i jeho hořkého shození.
A to vše dosahuje výsostnými hereckými prostředky. Je stejně přesvědčivá v poloze udivené "slaměné vdovy" s plyšovým psem v náručí jako v neodolatelně vervní kreaci její dcery, emancipované teenagerky anebo v roli mentorující matky, abych se zmínila jen o třech z jejích sedmnácti proměn. Můj báječný rozvod je tip na příjemně strávený večer, který by si neměly nechat ujít všechny ženy nad třicet - ať už opuštěné, šťastně či nešťastně vdané. Určitě nebudou zklamané. Jejich pánský doprovod ale také ne. Protože Elišce Balzerové to navíc velmi sluší.
/12.12.2003, autorka: Radmila Hrdinová/

I rozvod může být sranda
Můj báječný rozvod je hra pro jednu herečku, plyšového psa jménem Axl a sedmnáct postav; všechny je v inscenaci v divadle Viola hraje Eliška Balzerová. Autorkou je irská dramatička GERALDINE ARONOVÁ, která sice tvrdí, že tato hra o nelehkém údělu ženy středních let opuštěné manželem je čirá fikce, na druhou připouští, že kdyby sama za sebou neměla rozvod, patrně by tuhle hru nikdy nenapsala.

Do jaké míry tedy přece jen jde o autobiografický text?
Spíš než o mé vlastní vzpomínky na období po rozvodu jsem při psaní téhle hry vycházela z historek svých přítelkyň s podobnou zkušeností. Jak chodily další a další kamarádky, text utěšeně narůstal. Nakonec jsem použila vyprávění tří set kamarádek. Taky jsem tuhle hru psala nejdéle ze všech - skoro dva roky. A pokud Angela ve hře nazývá svého bývalého manžela podle tvaru jeho hlavy Melounem, pak i já musím připustit, že můj muž měl dost zvláštní tvar hlavy.

Ve vaší hře mě překvapila velká obeznámenost se současnou rockovou hudbou. U dámy vašeho věku je znalost skladby Knockin' On Heaven's Door v podání Guns N'Roses dost nezvyklá.
To je zásluha mých dvou dcer. V pubertě byly šíleně zamilované do heavy metalu, nic jiného u nás doma nehrálo. Musel byste znát mé holky - překrásná blonďatá dvojčata. A pak zjistíte, že jsou na videokazetě z koncertu Motley Crue, jak skáčí z jeviště do publika! Ale mně to nevadilo, mně se tahle hudba líbí dodnes. Proto se také pes v této mé hře jmenuje podle zpěváka Guns N'Roses Axla Rose. Ostatně můj skutečný pes se jmenuje Motley - samozřejmě podle kapely Motley Crue.

Jak jste se vlastně dostala k psaní divadelních her? Pokud vím, nestudovala jste na žádné divadelní škole.
Kdepak, já pracovala v reklamě, kdy jsem vymýšlela slogany. Z dnešního hlediska to považuji za skvělou školu pro psaní divadelních her - naučí vás to být stručný, dostat vše podstatné do krátkých vět. Svou první hru jsem napsala po smrti svého bratra; bylo mu pouhých sedmnáct a já ho strašně milovala. Žil v Londýně a já v Kapském Městě. Když jsem se o jeho smrti dozvěděla, zhroutila jsem se do křesla a vypila láhev vodky. Pak jsem sedla ke stolu a snad dvě hodiny sepisovala všechny vzpomínky, které jsem na bratra měla. A myslím, že to bylo to nejlepší, co jsem kdy napsala. Nakonec je vydalo nakladatelství Oxford Press, knihu si přečetl jeden režisér z televizní stanice Channel 4 a navrhl mi, zda bych to nepřepsala do podoby divadelní hry. Řekla jsem si, že by to byla skvělá pocta mému bratrovi, a udělala jsem to. Tak jsem začala psát divadelní hry, což dělám dodnes.
/2003, autor: Honza Dědek/